Psycholog i psychiatr říká, že všechno co vytvoříme je obrazem naší duše

Postupně sem budu přidávat nějaký shonen ai obrázky možná, že se mi podaří napsat nějakou tu povídku. Z pozdravem Vaše bláznivá Kaminaru-san.

PS: jednou možná bude tento blog nepřístupný osobám mladších 18 let, jestli si troufnu i na nějakou yaoi povídku.

A ještě jedno upozornění reklamy a prozby o hlásek ihned mažu nestojím o ně. Jediný reklamy a prozby o hlásek, který přežiju jsou od mých SB, za které velmi ráda hlásnu.

Červen 2010

Prosím

26. června 2010 v 22:21 | Kaminaru-san |  Blbosti
Chtěla jsem dnes přidat 4 povidky, ale připadá mi, že je nikdo nečte..... Kdo chce abych sem přidala povídky ať nechá komentář.....

Odvaha udělat něco čeho se bojíme se vyplácí

11. června 2010 v 13:51 | Kaminaru-san |  Jednorazové povídky
Neděste se, ale další pokus o povídku tentokrát jednorázovku

Odvaha udělat něco čeho se bojíme se vyplácí

Můj pohled na tento svět se změnil. Už vím, že každý může milovat a být milován. Jen někteří nemají pochopení pro lásku ke stejnému pohlaví, ale to je jejich chyba ne má. Poprvé jsem ho potkal když jsem byl s kamarády v jednom klubu seděl tam v rohu místnosti s tím svým smutným pohledem. Každou noc jsem se tam vracel s nadějí, že ho opět spatřím, ale neměl jsem štěstí. Než jsem ho potkal podruhé uplynuly dva týdny, ale mě to připadalo jako několik let. Měl na sobě maskačové kraťasy a černé tričko a opět ten smutný pohled, který mě ničil.

" Ahoj " pozdravil jsem ho, ale moc nadšeně nevypadal spíše naopak ještě víc byl smutný. Neodpověděl mi na pozdrav jen tak tam smutně stál a díval se na mě jako na ducha. Opět jsem se ho snažil na něco zeptat tentokrát s úspěchem jmenoval se Hano s těžkostmi jsem z něj dostal i jeho věk tj. 18 připadal jsem si jako bych někoho vyslýchal . On tam jen stál s rukama v kapsách a odpovídal.

Začaly jsme se pak scházet denně byl pro mne jako droga chtěl jsem ho mít pořád u sebe tehdy jsem si to uvědomil byl pro mě vším nemohl jsem bez něj být ani den bylo to bez něj strašné celý svět byl pro mě černý začal jsem toužit po jeho těle, ale nemohl jsem ho mít nechtěl jsem mu ublížit tak dlouho trvalo než mi začal věřit nechtěl jsem o to přijít jen aspoň jednou ho políbit, ale nemohl jsem ta představa , že bych ho mohl ztratit byla strašná.

Dny utíkaly a já po něm čím dál víc toužil. Několikrát jsem to málem udělal, ale jen málem. On se začal konečně usmívat, když se usmíval byl ještě víc roztomilý. Dívat se na něj a nemoct ho mít bylo peklo. Dnes se opět máme setkat. Dnes už to nevydržím.

Ty hodiny s ním rychle ubíhají za chvíli opět budu bez něj. Dívat se už na vždy do jeho modrých očí to je jediné mé přání, které se mi nejspíše nikdy nesplní. Doprovázím ho k jeho domu jdeme mlčky ani jeden z nás se neodvažuje prolomit tohle ticho. Už stojíme před jeho domem opět ho musím nechat jít, ale nechci. Chytím jeho ruku on se ke mně otočí a než stihne něco říct políbím ho. Je mi jedno co bude pak za tento polibek dám klidně i svůj život.

Nevěřil jsem tomu, ale on polibek přijal. Usmál se na mě a jen tiše řekl " Já se bál, že kdybych tě políbil já tak by byl všemu konec teď už vím, že strach byl zbytečné miluji tě! "

To co jsem od něj uslyšel pro mě bylo to nejcennější od té chvíle jsme byly spolu. Nikdy nebudu litovat, že jsem s ním on je moje všechno bez něj bych to už nikdy nebyl já.