Psycholog i psychiatr říká, že všechno co vytvoříme je obrazem naší duše

Postupně sem budu přidávat nějaký shonen ai obrázky možná, že se mi podaří napsat nějakou tu povídku. Z pozdravem Vaše bláznivá Kaminaru-san.

PS: jednou možná bude tento blog nepřístupný osobám mladších 18 let, jestli si troufnu i na nějakou yaoi povídku.

A ještě jedno upozornění reklamy a prozby o hlásek ihned mažu nestojím o ně. Jediný reklamy a prozby o hlásek, který přežiju jsou od mých SB, za které velmi ráda hlásnu.

Červenec 2009

Gome nasai

10. července 2009 v 22:50 | Kaminaru-san |  Blbosti
Je mi moc líto, že zde tak dlouho zas nic nepřibylo pokusím se to co nejdřív napravit a hodit sem nějaký pokračování jedné z povídek. Děkuji všem co naštěvují tento blog a hlasovali za mně u mého milovaného SB Riuu na blogu. Vím, že to odemně je dost troufalý, ale chci Vás poprosit, jestli by jste za mně opět nehlásly dostala jsem se totiž do druhého kola a ještě jsem to nerozdýchala, jestli by jste byly ochotní tak soutěžím s povídkou Splněné přání......zde .

Moc Vám všem předem děkuji. :-*


Splněné přání

2. července 2009 v 18:50 | Kaminaru-san |  Jednorazové povídky

Z touto povídkou soutěžím u Riuu na blogu ( doufám, že nevadí, když to sem dávám, jestli jo tak tenhle článek smažu) budu moc ráda, když ti kterým se líbí pro mně hlásnou zde.

Splněné přání

Dívka v tmavém koutě sedí. Očích slzy. V srdci bolest. Tělo poseté jizvami. Duše rozdrásaná na kousky. Mysl obalená temnotou. Ruce třesoucí se strachem. Tváře bělejší jak křída. Vlasy černé jak sama temnota. V hlavě jí z ní jen jedna otázka. Proč zrovna já?

Vždyď já ho milovala. Své srdce i z tělem jsem mu dala a pro něj to bylo málo. On si chtěl jen užívat. Popíjet z kamarády, ale proč teda říkal, že mně miluje. Byla to od něj jen taková malá lež nebo mluvil pravdu. To je teď vlastně jedno. Já už nemám naději na záchranu. Nemám ani proč bych jí chtěla. Všichni mně odvrhli. Rodiče, příbuzní i ti, kteří nosili masku přátelství, jejich zrada mně bolela asi nejvíc, protože jim jsem nejvíc věřila. A teď jsem tady ve starým skladišti a jen pavouci, švábi a krysy jsou mými spolubydlícími. Už se to nedá vydržet. Ta věčná samota. Ten pocit bezmoci a myšlenky na to co bylo a už nikdy nebude.

Můj život byl celkem normální. Měla jsem milující rodiče, hodně přátel, ale jedna událost to všechno změnila. Kvůli jedné osobě jsem to vše zahodila. Kéž bych nebyla zaslepena láskou, kdybych tak věděla, že se ženu do záhuby. Rozum mi říkal, že bych neměla, ale srdce říkalo opak. Ach ano to zrádné srdce, které skoro vždy vyhraje nad rozumem. Jak jsem jen mohla být tak hloupá.

On je teď se svou novou přítelkyní a já jsem zde sama. Ničí mně to mám strach, že už mně nikdy nikdo nebude mít rád. Chci je zpátky svou rodinu a svý přátele. Kéž bych mu nepodlehla. Už nemám nic. Vůbec nic. Jen bolest tu nesmírnou bolest, která se nedá vydržet. To je to jediné co mi zbylo. Jen to jediné.

Já už nechci žít. Já chci zemřít. Dnes se mi to nejspíše splní. Je tu strašná zima. Nejspíš dnes už umrznu. A tím skončí mé utrpení má bolest. Dívka usíná se šťastným úsměvem na tváři.

>>>>>>>druhý den v novinách<<<<<<<

Osmnáctiletá dívka dnes k ránu umrzla ve skladišti. Na její tváři byl šťastný výraz.